Naučná stezka Vesecké údolí
Vesecké údolí se nachází na jihovýchodním okraji Liberce. Na západní hranici území leží městská čtvrť Liberec - Vesec, východní hranice zasahuje do městského obvodu Vratislavice nad Nisou. Údolí poskytuje relaxační a rekreační zázemí části obyvatel blízkých sídlišť ve Vesci, Doubí a v Rochlicích. Část obyvatel nad údolím bydlí minimálně přes léto v rekreačních chatkách či rodinných domcích. Jižně od údolí začíná rozsáhlý lesní komplex Císařského kamene, který navazuje na údolí a zvětšuje možný rekreační potenciál i ekologickou stabilitu tohoto území. Páteř území tvoří Mlýnský a Luční potok pramenící na úpatí Císařského kamene. Naučná stezka prochází údolní nivou těchto potoků. V těsné blízkosti města je zde možné spatřit mnoho vzácných rostlin a živočichů v jejich přirozeném prostředí.
Historie osídlení
Trvalé osídlení na Liberecku lze datovat přibližně až od 13. století. Ze 14. století se dochovaly první písemné doklady.
Vesec je poprvé zmiňován r. 1412 pod českým názvem znamenajícím totéž jako víska, malá ves. Původně se obyvatelstvo živilo zemědělstvím, ale postupně i zde získal převahu průmysl. Obec patřila až do roku 1624 do majetku Albrechta z Valdštejna, ten ji věnoval spolu s dalšími obcemi Jakobu Reinhardovi z Heisternu. V 19. století byl vlastníkem kníže Rohan, který r. 1830 prodal část území majiteli textilní továrny ve Vesci. V té době byl vybudován Mlýnský rybník nazývaný též Müllerteich a nověji také zkomoleně Teichmühle.
Po roce 1945 zanikla část zástavby po vysídlení Němců. V 70. letech 20. stol. začala výstavba panelových sídlišť v okolí Vesce i jinde, která proměnila ráz celého Liberce. Díky schválenému územnímu plánu města Liberce (od 50. let), který počítal v údolí Mlýnského a Lučního potoka s možností výstavby přehrady pro zajištění dostatku vody v průmyslových provozech v okolí, zůstalo toto území ušetřeno vlivům intenzivního zemědělského hospodaření i rozsáhlejší výstavby. K realizaci projektů na stavbu přehrady naštěstí nikdy nedošlo a tak zde zůstala výjimečně zachovalá přírodní enkláva v těsné blízkosti města.
Charakter prostředí
Z hlediska geografického členění se území nachází v Liberecké kotlině, v jižní polovině okrsku Vratislavická kotlina.
Podloží tvoří především porfyrická středně zrnitá žula či granodiorit, překrytá většinou pleistocénními (čtvrtohorními) sedimenty. Převažují kyselé hnědé půdy na silikátových horninách krystalinika, v nivách vodotečí přecházející do pseudoglejů až hygromorfních půd. Především podél Lučního potoka se vyskytují pravé gleje místy i zrašelinělé a rašeliništní půdy nivních poloh s hladinou vody trvale blízko povrchu, výrazně zamokřené.
Území je protkáno řadou drobných i vydatnějších vodotečí poměrně přirozeného průběhu, z nichž Mlýnský a Luční potok jsou nejvýznamnější. Niva obou silně meandrujících toků je tvořena bohatými jemnozrnnými náplavy. Voda potoků patří k nejčistším v širokém okolí díky tomu, že jejich pramennou oblastí jsou lesy na úpatí Císařského kamene a v jejich okolí je jen minimum zástavby a zemědělsky intenzivně využívaných ploch.
Nadmořská výška území se pohybuje přibližně od 375 m n. m. do 440 m n. m.
Mírně suboceanické klima Liberecké kotliny je charakterizováno velkým množstvím srážek (918 mm ročně) a vyrovnaným chodem teplot (roční průměr 7,1°C).
Příroda
Bohatost rostlinných a živočišných druhů i společenstev je závislá na zachovalosti a rozmanitosti jejich životního prostředí. Vesecké údolí je unikátní právě svou pestrostí střídajících se přírodních či přírodě blízkých stanovišť na poměrně malé ploše (asi 50 ha). Nalezneme zde proudící vody Lučního a Mlýnského potoka s mihulemi, tůňky a nepřístupné mokřady s vrbou plazivou, kozlíkem dvoudomým, sítinami i ostřicemi a řadou druhů obojživelníků. Mlýnský rybník s pobřežní vegetací hostí další cenné druhy - zevar jednoduchý, bahničku obecnou, kosatec žlutý, starček potoční a jiné. Krajinářsky i biologicky cenné jsou porosty olší a vrb v nivě obou potoků, mokřadní a rašelinné louky s obrovským množstvím druhů bezobratlých, hájky a lemy listnatých dřevin i navazující relativně přirozené lesní porosty. Na jednotlivých zastaveních naučné stezky se s těmito stanovišti a na ně vázanými druhy seznámíte blíže.
V prostoru Veseckého údolí a jeho nejbližšího okolí bylo zaznamenáno celkem 441 druhů rostlin (6 ohrožených a 24 v tomto regionu vzácných), 255 druhů hmyzu (242 druhů brouků - což je více než dvojnásobné množství ve srovnání s obdobnými lokalitami v okolí), 96 druhů obratlovců (1 druh kruhoústých, 12 druhů ryb, 5 druhů obojživelníků, 60 druhů ptáků a 15 druhů savců). Z tohoto počtu vyjmenovaných obratlovců je 1 druh kriticky ohrožený (mihule potoční), 7 druhů silně ohrožených a 8 druhů ohrožených.
Ochrana přírody
Pro zachování tohoto bohatství života na okraji rozvíjejícího se města i do budoucna je třeba celé území chránit a zvažovat pečlivě všechny zásahy, které by mohly narušit křehkou rovnováhu. Definitivně snad bylo upuštěno od plánů vybudovat zde velkou přehradu, která by zatopila značnou část z toho nejcennějšího ve Veseckém údolí. Nebezpečím se může stát ovšem i mnoho dalších věcí - výstavba nových objektů v přílišné blízkosti údolí by mohla např. odradit některé z ptáků od hnízdění nebo zastávek na tahu, zvýšila by zatížení území sportovními aktivitami, hlukem aj. Zdánlivě neškodně vyhlížejí cizokrajné rostliny a keře, které se šíří ze zahrádek v okolí, mohou být příčinou zániku přirozených společenstev a vymizení některých druhů. Jedny z nejnebezpečnějších nepůvodních druhů jsou křídlatky, zde konkrétně křídlatka japonská (Reynoutria japonica). Rozmnožují se v našich podmínkách především vegetativně, odlomenými částmi oddenků a lodyh (již několikagramový úlomek může zakořenit a dát vznik novému rozsáhlému porostu). Dále zde zplaňuje tavolník vrbolistý, celík kanadský, celík obrovský aj.
ZO ČSOP Armillaria usiluje o vyhlášení Veseckého údolí za přírodní rezervaci, kde by bylo možno cíleně chránit společenstva i jednotlivé ohrožené druhy rostlin a živočichů. Život v rezervaci by se však tímto neuzavřel před lidmi. Naopak, lidská síla je tu potřebná k citlivé péči o louky, z nichž je třeba většinu sekat 1 - 2x ročně a seno uklízet či hospodářsky využít.
Zajišťovat a sladit všechny činnosti i zájmy v území se proto snaží i touto organizací založený pozemkový spolek "Mokřady a louky Liberecka". Rezervace by měla navazovat na připravovaný přírodní park "Císařský kámen", který by měl být výrazem hodnoty celého území a cílem šetrné turistiky i zdrojem pro zkvalitnění života obcí v něm zahrnutých.
K přírodě je třeba přistupovat s úctou a moudrostí. Začít je třeba u sebe a u svých blízkých s drobnostmi každodenního života. Odpadky se nebudou hromadit, nebudeme-li je odhazovat (ale naopak třeba nějaký ještě sebereme), snad to brzy pochopí i další návštěvníci. Velmi potřebné a důležité je zvažovat, co může každý z našich činů způsobit. V zachovalé přírodě můžeme poznat a pozorovat mnoho věcí, které jinde nenalezneme.
POTOČNÍ NIVA
Luční i Mlýnský potok pramení v zalesněné oblasti na svazích Císařského kamene a protékají málo zastavěnou krajinou. Jejich voda je proto velice čistá. Z větší části nedošlo ani k úpravám jejich toků, a tak mají dodnes poměrně přirozený charakter. Přímý tok se střídá se zátočinami a v některých partiích se vyvinuly meandry - voda si tak razí cestu dnem údolí (nivou) a na přilehlých podmáčených plochách umožňuje existenci specifických rostlinných společenstev i život mnoha živočichů.
Meandry vznikají působením odstředivých sil vodního proudu, boční eroze vymílá střídavě pravý a levý břeh. Na vnější straně oblouku má proud největší rychlost a sílu, na vnitřní straně naopak rychlost klesá a dochází zde k ukládání částic, které voda unáší. Postupem času se může začátek a konec oblouku meandru přiblížit, voda si tak zkrátí cestu, tok se načas napřímí a z odříznutého meandru vznikne tůň. Na přirozeně vyvinutém toku jsou pak živočichům i rostlinám k dispozici velmi různorodá stanoviště - rychlý proud s kamenitým nebo písčitým dnem, tišiny s různě silnými nánosy, mrtvá ramena a poklidné tůně.
Nivu pokrývají mokřadní louky a porosty olše lepkavé s břízou a osikou, z keřů se uplatňují zejména střemchy, lísky a bez černý. Na loukách a mokřadech nivy roste řada vzácných a ohrožených druhů rostlin, především vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), vrba plazivá rozmarýnolistá (Salix repens subs. rosmarinifolia), sítina ostrokvětá (Juncus acutiflorus) a zábělník bahenní (Comarum palustre).
Díky čistotě vody a charakteru toku i jeho dna na Lučním a Mlýnském potoce dosud žije vzácná mihule potoční (Lampetra planeri) z třídy kruhoústých. Střídající se úseky písčitoštěrkového dna a úseky s jemnými naplaveninami nabízejí mihulím vhodná místa ke tření i k vývoji jejich larev tzv. minoh. Minohy se vyvíjejí v jemných sedimentech po dobu 3 - 4 let, v jarních měsících v závěru tohoto období dospívají v asi 15 cm dlouhé mihule. Dospělé mihule migrují proti proudu a vyhledávají místa se štěrkovým nebo kamenitým dnem, která jsou vhodná k jejich tření. Po vytření umírají. Mihule potoční je druhem kriticky ohroženým a chráněným podle zákona o ochraně přírody.
Tůně a různé, i jen periodicky zaplavované terénní deprese, umožňují život mnoha druhům obojživelníků. Z vzácnějších obojživelníků se zde vyskytuje silně ohrožený skokan ostronosý (Rana arvalis), skokan štíhlý (Rana dalmatina) a čolek horský (Triturus alpestris). Spatřit zde můžeme dále ropuchu obecnou, užovku obojkovou a další.
Pestrost prostředí přitahuje také řadu druhů ptáků, z nichž mnozí zde hnízdí (prokázáno bylo hnízdění nebo pravděpodobné hnízdění 53 druhů ptáků) a další využívají toto místo jako zastávku při pravidelném tahu. Spatřit zde můžeme např. ledňáčka říčního (Alcedo atthis), Ťuhýka obecného (Lanius collurio), pěvušku modrou (Prunella modularis), mlynaříka dlouhoocasého (Aegithalos caudatus) a další. Sluka lesní (Scolopax rusticola) využívá toto místo k odpočinku při přeletu Jizerských hor v období tahu.
Z velkého počtu bezobratlých, jež se zde také vyskytují, jmenujme alespoň vzácné, v celoevropském měřítku ohrožené vážky - klínatku obecnou (Gomphus vulgatissimus) a páskovce proužkovaného (Cordulegaster anulatus). Na přesličkách pod hrází rybníka žije nosatec (Grypus equiseti).
LITORÁL
Do roku 1830 patřilo Vesecké údolí do vlastnictví knížete Rohana. Mlýnský rybník nechal po tomto roce vybudovat majitel níže položené textilní továrny na místě tří menších rybníčků. Za půldruhého století se Mlýnský rybník stal součástí přírody s pestrou mozaikou společenstev.
V místě, kde Mlýnský potok ústí do rybníka, dochází k postupnému zanášení naplavovaným materiálem (pískem, zeminou i organickou hmotou). Na těchto náplavech se vytvořila společenstva pobřežní, tzv. litorální vegetace. V rámci litorálu je možno rozlišit čtyři pásma: vynořené pásmo (fotosyntetizující část rostlin vynořena nad hladinu a ostatní části jsou pod hladinou vody, tyto rostliny přijímají živiny ze dna), pásmo kořenujících rostlin (s plovoucími listy), pásmo ponořené vegetace (rostlin kořenujících ve dně a zároveň zcela ponořených pod hladinou) a pásmo nekořenující vegetace (zejména rozsivky, řasy a sinice).
Na Mlýnském rybníce spatříme v litorálu např. orobinec širolistý (Typha latifolia), zevar jednoduchý (Sparganium emersum), rákos obecný (Phragmites australis), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), bahničku obecnou (Eleoachris vulgaris), několik druhů sítin (Juncus sp.) a mnoho dalších rostlin. Okolí přítoku do rybníka zarůstá přirozeně vrbami a olšemi. Velmi negativním jevem je však šíření pámelníku, tavolníku i jiných keřů a rostlin z přilehlé zahrádkářské kolonie.
Pobřežní mělčiny s ponořenou vegetací v litorálním pásmu jsou důležitým biotopem pro rozmnožování obojživelníků. Na jaře lze ve vodě pozorovat vajíčka a pulce žab (zde skokan hnědý, skokan ostronosý, skokan štíhlý a ropucha obecná). Čolci (obecný a horský) mívají svá vajíčka více skrytá, nalepená na listech ponořené vegetace. V rybníce se rozmnožuje, také jinak v lese žijící mlok skvrnitý (Salamandra salamandra).
Litorál je důležitý i pro život a vývoj mnoha druhů hmyzu. Vyskytují se zde např. rákosníčci, kteří žijí na vodních rostlinách a jsou uzpůsobeni i k životu pod vodou na stoncích rostlin. Většinou jsou vázáni jen na určité druhy vodních rostlin. Rákosníček Donacia vulgaris žije na zevaru, orobinci, ostřicích a skřípině, krásně vybarvený rákosníček Donacia aquatica s duhovými pruhy na krovkách je k vidění pouze na zevaru a několika málo dalších rostlinách. Najdeme zde také mandelinku Phyllobratica quadrimaculata a řadu dalších.
LES A LESNÍ PRAMENIŠTĚ
Na jižním břehu Mlýnského potoka se dochoval fragment lesa s relativně přirozenou skladbou odpovídající tzv. acidofilním doubravám (Genisto germanicae - Quercion), vázaným na živinově chudý a kyselý půdní substrát. Dominanty porostu tvoří dub letní, jeřáb, bříza a krušina. Na strmém svahu spadajícím k vodě, kde je les rozvolněnější, pokrývá výchozy žuly porost vřesu, brusnice borůvky a brusinky spolu s jemnou trávou metličkou křivolakou. Výše na svahu, mezi nepůvodními smrky a modříny, lze nalézt zbytky bučin (Luzulo-Fagion). Bylinné patro s druhy typickými pro bučiny - pstročkem dvoulistým (Maianthemum bifolium), mařinkou vonnou (Galium odoratum), bažankou vytrvalou (Mercurialis perennis), věšenkou nachovou (Prenanthes purpurea), sasankou hajní (Anemonoides nemorosa) a bukovincem kapraďovitým (Gymnocarpium dryopteris), je rozvinuto především na vlhčích stanovištích s dostatkem humusu.
Zajímavým místem je údolíčko a lesní prameniště nevelkého potoka ústícího do zátoky Mlýnského rybníka. Prameniště a začátek potoka lemuje porost mokrýše střídavolistého (Chrysosplenium alternifolium), níže po proudu se objevují olše, na svazích javory a kalina. Potok končí v bahnité zátočině rybníka. Vzácným a ohroženým druhem, se kterým se zde můžeme setkat, je starček potoční (Tephroseris crispa). Přímo v zátočině rozkvétá začátkem léta kosatec žlutý (Iris pseudacorus) v koberci řeřišnice hořké (Cardamine amara).
Na lesní prostředí je vázáno velké množství živočichů. Z bezobratlých to jsou hlavně mravenci rodu Formica, střevlíci a tesaříci. Na okrajích cest a otevřených prostranstvích v lese i jinde loví chráněný hmyzí dravec svižník polní (Cicindela campestris). Vyskytuje se zde i ohrožený obojživelník mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), typický svým výstražným žlutočerným zbarvením. Z ptáků zde hnízdí např. silně ohrožený dravec krahujec obecný (Accipiter nisus), dále káně lesní, žluna zelená, lejsek šedý, šoupálek dlouhoprstý a mnoho dalších druhů. Domov zde mají i veverky, myšice, srny, prase divoké, lasice a liška.
V obydlené krajině, a obzvláště zde v blízkosti města, mají lesní komplexy i drobné lesíky a skupiny nebo pásy křovin velký význam pro zachování druhové bohatosti (tzv. biodiverzity). Lesíky a remízky využívají za svůj úkryt a hnízdiště nejen typicky lesní savci, ptáci a další organismy, ale i druhy, se kterými se jinak setkáme na loukách, polích i v sídlech.
MOKŘADNÍ LOUKY
Trvalé travní porosty (louky a pastviny) nejsou ve větší části Evropy přirozené a až na výjimky vznikaly působením člověka - vykácením lesa a dlouhodobým hospodařením. Díky kosení a pastvě probíhající po mnoho generací bez větších změn v jejich způsobu a intenzitě, se na takto využívaných plochách vytvořila velice specifická společenstva rostlin i živočichů.
Proti proudu Mlýnského potoka přecházejí litorální společenstva na okraji rybníku v porosty vrb a za zátočinou potoka v podmáčené louky vázané na pravidelné kosení. Menší část plochy zaujímají porosty vysokých ostřic (sv. Caricion rostratae), většinou jsou zde rozvinuta společenstva tzv. blatouchových luk (podsv. Calthenion). V těsném okolí potoka, kde dochází k občasnému zaplavení, nalezneme porosty s dominancí bezkolence modrého. Z jednotlivých rostlin jmenujme např. blatouch bahenní (Caltha palustris), vrbovku bahenní (Epilobium palustre), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), toten lékařský (Sanquisorba officinalis) nebo violku bahenní (Viola palustris). Spolu se zanedbáváním kosení se mění druhově bohaté louky na jednotvárnější tužebníková lada (společenstva sv. Filipendulenion). Na sušších místech se rozrůstají v neprostupné porosty ostružiníky a maliníky, společně s cizorodým celíkem kanadským (Solidago canadensis) a celíkem obrovským (Solidago gigantea), k nim se přidávají i rozličné nenáročné dřeviny a keře.
Velký význam má tato lokalita pro přítomnost mnoha druhů hmyzu. Na kypreji zde žije drobný nosatec Nanophyes marmoratus. Za slunečného počasí můžeme spatřit na okoličnatých rostlinách dospělé jedince chráněného zdobence skvrnitého (Trichius fasciatus). V sušších částech jsou nepřehlédnutelní různí motýli, výjimečně i otakárek fenyklový (Papilio machaon) a čmeláci (Bombus sp.). Spolu s nimi zde žije i pačmelák cizopasný (Psithyrus rupestris), který zneužívá čmeláčí hnízda, do nichž klade svá vajíčka, a čmeláčí dělnice se pak o ně obětavě starají.
RAŠELINNÉ LOUKY
V oblastech s chladným a vlhkým klimatem dochází v terénních sníženinách s nepropustným podložím k tvorbě rašelinišť. Rašelinné louky vznikají na okrajích rašelinišť nebo tvoří specifická společenstva v místech, kde se plnohodnotná rašeliniště nevytvořila. Zvláštní druhy rostlin jsou uzpůsobeny k růstu na trvale zamokřené půdě a z jejich odumřelých zbytků se v průběhu mnoha let stává vrstva rašeliny, popř. slatiny.
Slatiniště (nebo též slatinná rašeliniště) jsou sycena minerálně bohatými podzemními prameny, případně mohou vznikat postupným zarůstáním sníženin s dostatkem živin, především vápníku. Vrchoviště jsou sycena srážkovou vodou a tak je najdeme na místech s největším množstvím srážek - na horských hřbetech apod. Dešťová voda obsahuje jen minimální množství minerálních látek, rostliny vrchovišť musí být tedy velice skromné. V našich podmínkách jsou na horská rašeliniště často vázány chladnomilné druhy, které zde přežívají od doby ledové, tzv. glaciální relikty.
Při kombinaci obou typů zdrojů vody v rašeliništi vzniká tzv. přechodové rašeliniště (častý typ právě v mírném pásu střední Evropy). Postupným vývojem (sukcesí) může také dojít k jevu, kdy se ze slatiniště stane přechodové rašeliniště a nakonec až vrchoviště.
Sníženina se slatinou se zaplňuje odumřelou organickou hmotou, na jejímž povrchu stále dorůstá nová, až se prohlubeň zaplní zcela a rostliny rostoucí v nejsvrchnější vrstvě ztratí kontakt s podzemními prameny. Zdrojem vody se pak v tomto případě stanou srážky. Podobný proces probíhá na rašeliništi i v kratším časovém úseku a menším měřítku. Povrch rašeliniště není rovný, jsou zde malé kopečky, tzv. bulty, a prohlubně - šlenky. V prohlubních, tedy šlencích, je větší vlhkost a rašeliništní rostliny zde rostou rychleji, nakonec se navrství tak, že "přerostou" původní bult, který se tak ocitne v prohlubni, stane se šlenkem a proces se opakuje stále dokola.
Podél Mlýnského potoka severně od Sedmidomků, nad Dlouhomosteckou ulicí, najdeme unikátní společenstva podmáčených rašelinných až slatinných louček střídajících se s běžnějšími typy mokřadních luk. Rašelinné šlenky s převahou rašeliníků (Sphagnum sp.) přecházejí v ostřicovomechové porosty a blatouchové nebo bezkolencové louky. Vyskytují se zde některé vlhkomilné horské a podhorské druhy, např. vzácný kozlík dvoudomý (Valeriana dioica) anebo výrazně nachově kvetoucí pcháč různolistý (Cirsium heterphyllum). Dále je zde několik druhů ostřic (Carex sp.), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), ohrožená sítina ostrokvětá (Juncus acutiflorus), třezalka rozprostřená (Hypericum humifusum) a mnoho jiných.